STO - Úrazy zubů a ortodoncie u psů

Home > Odborné články a instrukce > STO - Úrazy zubů a ortodoncie u psů

Úrazy zubů a ortodoncie u psů.

(srpen 2012 - článek pro časopis "Psí kusy")

 

Úvod.
V posledních deseti letech se i u nás v rámci dynamicky se rozvíjející veterinární medicíny malých zvířat začala více prosazovat i veterinární stomatologie. Původně veterinárními lékaři opomíjené psí zuby a všechny problémy s chrupem a dutinou ústí související se dnes dostávají do popředí zájmu nejen odborného, ale díky osvětě i zájmu laického. Péče o psí zuby a dutinu tlamy není už pouze občasné odstranění zubního kamene či chaotická extrakce „zkažených“ zubů. Veterinární stomatologie je obor kopírující disciplíny v medicíně lidské. Běžná denní veterinární praxe zahrnuje především stomatologicko prevenci, tedy prohlídky psích zubů, detekci zubního kamene a jeho odstranění ultrazvukem, následnou léčbu rozličných zánětů dásní a sliznice tlamy a léčbu paradontózy. Úzce zaměřené specializace řeší již složitější problémy. Stomatochirurgie léčí poškození či fraktury obou čelistí a traumata zubů. Endodoncie, řeší ošetření „vnitřních“ struktur  zubu - dřeně a kořenů. Ortodoncie se věnuje nápravě chybného postavení a uložení zubů. Název ortodoncie je odvozen a složen ze dvou řeckých slov orthos = rovný a dentes = zuby. Veterinární stomatologie vychází ze zkušeností a principů léčby ve stomatologii lidské. Navíc je většina materiálů a nástrojů pro ošetření zubů technicky převzata od humánních kolegů. U nás se specializovanou traumatologií zubů a ortodoncií zabývá několik pracovišť, které pokrývají regionálně celou Českou republiku. V loňském roce byla založena i Společnost českých veterinárních stomatologů sdružující zubní specialisty (www.vet-stom.cz).

Chrup psa.
Pro psa jsou zuby z hlediska evolučního nezbytnou součástí jeho života. Zuby slouží nejen ke žvýkání potravy, ale především k lovu a obraně. Dlouhým vývojem a přizpůsobením se potřebám přežití se chrup psa – šelmy vyvinul do specifického anatomického uspořádání.  U psa s normálně vyvinutým chrupem (denticí) jsou obě čelisti uspořádány do vzájemného oblouku tak, aby spodní čelist (mandibula) byla užší a při sevření  zapadala do oblouku čelisti horní (maxily) tak, že obě čelisti fungují jako ramena nůžek. Skusné plochy zubů tak „střihají“ navzájem vše, co se mezi ně dostane. Odborně se takovýto chrup nazývá sekodontní. Z řady zubů nůžkovitě se překrývajících vystupují horní a dolní špičáky, které slouží k uchopení a odlovení kořisti, popř. k obraně a zákusu do soka. Technicky a silově je nejvýkonnějším místem psí dentice překrytí horního čtvrtého premoláru (P4) a spodní první moláru (M1). Je to tzv. trhákový komplex, tedy místo, kde pes odtrhává z kořisti kusy masa a drtí kosti. Velkému zatížení a silám působící na zuby odpovídá i mohutnost kostí, ze kterých zuby vyrůstají. Tato přírodou vymyšlená anatomie je bezesporu vysoce účinná při lovu a shánění potravy, ale špičáky a trhákový komplex jsou na straně druhé místem nejvíce náchylným k traumatům a poškození.

S počátkem šlechtění různých psích plemen se začaly velmi výrazně různit i anatomické poměry v tlamě jednotlivých ras. Původní tvar a poměr čelistí, tak jak je známe od německého ovčáka (vlka), se začal měnit. Čelisti se začaly prodlužovat (plemena dlouholebá) a na druhé straně výrazně zkracovat (plemene krátkolebá). Zuby, které si ale ponechaly více či méně původní velikost a počet, se musely anatomickým změnám přizpůsobit. Dochází tak k výrazným posunům, rotacím a překryvům zubů, které se do zkrácených či zúžených čelistí nemohou velikostně a početně vejít. Příroda reaguje chudozubostí, nekorektním skusem (malokluzí) nebo neprořezáním (retencí) některého trvalého zubu.
 

Štěně se rodí bezzubé. První zuby – mléčné se začínají prořezávat kolem třetího týdne věku. Štěně má 28 mléčných zubů. Ve dvanáctém týdnu se mléčný chrup počíná vyměňovat za zuby trvalé. Kompletní přezubení končí kolem sedmého měsíce věku. Zuby se mění „odpředu do zadu“, tedy od řezáků po stoličky. Jako poslední se prořezávají třetí stoličky spodní čelisti a trvalý chrup psa tak má celkem 42 zubů. Výměna je relativně rychlá. Pes má stejně jako člověk řezáky (tzv. dentes incisivi) označované v chovatelské praxi písmenem I, špičáky (dentes canini) , zančené jako C, zuby třeňové (dentes prelomares) značené jako P, stoličky (dentes molares) značené jako M.
 

Zub psa je pokryt stejně jako u člověka  extrémě tvrdou, nicméně velmi křehkou substancí tzv. sklovinou. Vlastní většinová hmota zubu je tvořena pevnou a houževnatou zubovinou (dentinem). Uvnitř zuboviny je dutina vyplněná dření (pulpou), což je houbovitá tkáň složená z vláken nervu, rozličných buněk a cév, které zub zevnitř vyživují. Všechny struktury zubu spolu funkčně souvisí a chrání zub a jeho zdraví.
Část zubu, kterou vidíme nad dásní a je pokrytá sklovinou je tzv. korunka. To, co je zraku ukryto pod dásní, je kořen zubu. Kořen zubu je zasazen, resp. vklíněn jako „mrkev na záhoně“ do lůžka (alveolu) v kosti čelisti. Aby zub mohl odolávat extrémním tlakům při žvýkání, není s kostí čelisti pevně srostlý. Mezi vlastním zubem a alveolem je mikromezera vyplněná zubním cementem a spletí vláken. Systém velmi pevně fixuje zub v čelisti, ale zároveň mu dovoluje určitá vychýlení a pohyb. Popsaný způsob uchycení zubu v čelisti je nezbytný pro případný přesun zubu při ortodontické intervenci. Pokud by byl zub pevně srostlý s kostním podkladem, žádná rovnátka by zubem nepohnula.
 

Úrazy zubů a čelistí.
Poškození zubů a čelistí vzniká při kousání tvrdých předmětů (kameny, klacky), při kontaktu s jiným psem (rvačky nebo pouhým „cvaknutím“ zubu o zub), střetem s auty či pádem z výšky.

Ztráta skloviny  je úraz v praxi nejběžnější. Nejčastěji jsou postiženy řezáky a špičáky, méně již zmiňovaný trhákový komplex. Zubovina pod odštíplou nebo vydřenou sklovinou (obr.1) je díky působení slin a bakterií v nich náchylná k destrukci a je vstupní branou pro vznik zubního kazu. Odštípnutí skloviny chovatel většinou zaznamená, až když na poškozeném zubu dochází k vytvoření tmavých skvrn a nerovností. Chybějící sklovinu lze po předchozí úpravě poškozeného místa velmi jednoduše doplnit kompozitní výplní, tedy speciálním polymerem, který se přesným způsobem aplikuje na místo poškození a vytvrdí se polymerační lampou. Vzniklá „záplata“ plně sklovinu nahradí v její ochranné funkci. Vytvoří se tedy to, co je laicky označováno jako tzv. „bílá plomba“ (obr.2).
 

Korunková fraktura je vážný problém vzniklý uražením části zubní korunky (obr.3). Ze zubu se odlomí nejen sklovina, ale i kus hlavní hmoty zubu – zubovina (dentin). Často dochází navíc i k obnažení a otevření dřeňové dutiny zubu, ze které vytéká jasná krev. Korunkovou frakturu je nutné co nejdříve odborně ošetřit, nejlépe v horizontu dvou třech dnů. Nezbytné je okamžité nasazení antibiotik, které chrání obnaženou zubní dřeň před bakteriální infekcí. Pakliže je korunka zubu odlomena tak, že zubní pulpa obnažena není, lze s ošetřením zubu posečkat i v řádech týdnů. Nicméně i tak platí, že by se ošetření nemělo zbytečně odkládat.

Fraktura korunky se po předchozí úpravě plochy lomu řeší překrytím odlomeného místa kompozitním cementem, na který se opět aplikuje svrchní krycí bílý fotokompozit. Při obnažené pulpě se krvácející dřeň musí vyčistit, částečně odebrat, dutinu zubu desinfikovat a následně zaplnit výše uvedeným způsobem. Při včasném ošetření, nasazení antibiotik a dodržení technologických postupů při instalaci výplně, vydrží zub zdravý a bez újmy v řádech let. Některé rozsáhlé korunkové fraktury rekonstruovat a vyplnit kompozitem nelze (obr.3). Řešením je pouze extrakce poškozeného zubu.

Neošetřený odlomený zub s otevřenou dutinou se okamžitě infikuje bakteriemi z dutiny tlamy. Velmi rychle dochází k hnisavému zánětu dřeně tzv. pulpitis.  Zánět psa bolí a doprovází ho často výrazný zápach z tlamy. Infekce nakonec sestoupí dření až na konec zubního kořene, infiltruje kořenovým kanálkem mimo zub a začne destruovat okolní tkáně a alveolární kost. Nakonec se hnisavý proces manifestuje jako píštěl (chobot) ze kterého přes kostní podklad a dáseň vytéká navenek hnis. Celý proces je pro psa bolestivý a končí vypadnutím původně odlomeného zubu.
Laici se často domnívají, že odlomenou část zubu lze zpět vymodelovat kompozitní pryskyřicí. Technicky to složité není a modelační vlastnosti kompozitu to umožňují. Nicméně v praxi taková nástavba vydrží pár hodin. Kompozity jsou vyráběny pro použití v lidské stomatologii a nevydrží extrémní zátěž při skusu v psí tlamě. Pokusy domodelovat chybějící část zubu do původního tvaru nekončí úspěšně. Fraktury korunek se proto řeší raději obroušením lomné plochy a ubráním korunky zubu do tvaru jakéhosi „pařízku“. Kompozitní překrytí ubroušeného a zmenšeného zubu poté vydrží skutečně mnoho let (obr.4).  Čím je ulomený zub větší, tím se lépe ošetřuje. Je-li poškozen malý zub, navíc u malého plemene, je jeho oprava někdy velmi technicky složitá, jelikož je lomná plocha tak malá, že materiály kompozitu v zubu velmi obtížně přilnou. U poškozených drobných řezáků raději volíme jako metodu řešení jejich extrakci.
Samostatnou kapitolou jsou metalické korunky, které lze nasadit na pahýl odlomeného zubu (obr. 5). V praxi se korunky nejčastěji aplikují na odlomené špičáky u služebních plemen, která jsou intenzivně využívána ve výcviku a bezchybný a pevný zákus je podmínkou úspěchu. Instalace metalické korunky je složitý proces vyžadující zkušenost a odbornou zručnost. Odlomený zub je nutné precizně ošetřit, lom překrýt kompozitem, vymodelovat přesný dosed pro budoucí korunku, sejmout psovi zubní otisky, na základě vzniklého sádrového modelu nechat vyrobit kovovou korunku (obr.6) a tu pak během nejvýše týdne po otisku nalepit na připravený zub. Dobře vyrobená a instalovaná korunka vydrží i při intenzivním kousání v psí tlamě léta. Celý zákrok je však finančně náročný a vyžaduje zkušenost a spolupráci s dobrou zubní laboratoří, která korunku z tvrdokovu dle modelu odlije a připraví.

Luxace zubu popř. odlomení alveolární kosti  je opravdu již úrazem vážným. Při luxaci (vykloubení) zůstává zub integrální, ale je vysunut ze svého uložení v zubním lůžku čelistní kosti (obr. 7). Luxovaný zub více či méně trčí nepřirozeně z tlamy a vadí psovi ve skusu. Fraktura alveolární kosti je stav velmi podobný, leč s tím rozdílem, že zub je mimo své místo díky tomu, že se se zubem odlomí i kus solidní kosti kolem zubního lůžka (obr. 8). Vzniká tak vlastně zlomenina zcela shodná se zlomeninou kosti končetiny. Ošetření těchto zranění je relativně jednoduché, ale musí se provést během několika hodin po úrazu. Pacientovi s dentální luxací či alveolární frakturou se v narkóze poškozený zub reponuje zpět do lůžka či se odlomená kost i se zubem vrátí na původní místo. Po chirurgickém ošetření měkkých tkání tlamy se přes odlomený či vyluxovaná zub aplikuje drátěná fixační smyčka a celé místo se zalije pod speciální rychle tuhnoucí dentální pryskyřici, která v místě traumatu vytvoří pevnou dlahu (obr.9). Luxovaný zub či odlomená kost se cca po čtyřech týdnech spojí s okolní tkání a vytvoří pevný srůst, který zub drží na původním místě (obr.10). Pryskyřice se následně z místa odbrousí.
Ve své praxi mám extrémní případ, kdy majitelka přivedla k ošetření psa s vyraženým (luxovaným) řezákem, který měla více než den schovaný v kapse. Zub jsme po patřičném ošetření instalovali zpět na původní místo a fixovali pryskyřičnou dlahou. Po odstranění dlahy zub kupodivu v kosti pevně držel. Jsou to již čtyři roky a pejsek má zub stále v tlamě.

Při rozhodování o možnostech ošetření a opravy poškozených zubů je vždy nutné vážit na jedné straně zdravotní či exteriérový přínos pro pacienta a na straně druhé finanční stránku věci. I extrakce poškozeného, byť opravitelného zubu, je metodou správné léčby. Ne všechna zubní traumata se musí sofistikovaně řešit do stavu restitutio ad integrum, tedy k úplnému vyléčení a zachování zubu.

Luxace spodní čelisti (mandibuly) je typická pro autoúrazy nebo když pes velký kousne malého psíka do hlavy. Čelistní (temporomandibulární) kloub poměrně volné spojení náchylné k vykloubení (luxaci). Majitel si problému všimne díky tomu, že pes obvykle nechce přijímat potravu, nemůže plně dokousnout obě čelisti k sobě, spodní čelist bývá vůči horní vybočená a typicky o sebe drhnou špičáky, které přesně nedosedají. Diagnostika mandibulární luxace je někdy obtížná a ještě obtížnější bývá opětná reluxace, tedy „nahození“ čelisti zpět.
 

Fraktura čelisti je velmi vážným zraněním, které vzniká podobně jako luxace. Zlomenina může být jak na horní, tak na spodní čelisti. Fraktura  horní čelisti jsou prognosticky příznivější neboť, i když je čelist rozlomená, je díky spojení s kostmi nosu a čelní částí lebky integrální a fraktury se často hojí bez nutnosti velkých zásahů. U spodní čelisti se obvykle odlomí její přední část kolem řezáků nebo linie lomu probíhá typicky za posledním premolárem. Fraktury spodní čelisti jsou většinou zlomeniny otevřené, doprovázené krvácením z tlamy, otoky, slinotokem a nemožnosti přijímat potravu a pít (obr.11). Zlomeniny čelistí se musí řešit jako každá jiná fraktura co nejdříve. Moderní pojetí veterinární orofaciální traumatologie razí názor co nejšetrnějšího chirurgického řešení. Odstupuje se proto od dříve typického sešroubovávání oddělených fragmentů zlomeniny a instalací kovových ploténkových dlah. K fixaci zlomeniny se používá kombinace drátěných stabilizačních konstrukcí, minišroubů (obr.12)  instalovaných opatrně do kosti čelisti mimo kořeny zubů a překrytí pryskyřičnou dlahou (obr.13) nalitou přes zuby dle potřeby konkrétních anatomických dispozic tlamy. Zatuhlá pryskyřice spolehlivě místo zlomeniny zpevní, psovi při jídle a pití minimálně vadí a její odstranění nevyžaduje další složitou chirurgickou intervenci. Dlaha spolu s drátěnou konstrukcí podrží místo lomu do té doby, než se odlomené fragmenty spojí, což bývá cca měsíc po instalaci dlahy (obr. 14). Druhou minimálně invazivní metodou je instalace zevního fixátoru, kdy plastová dlaha zpevňuje zlomeninu zevně tlamy a je s kostí spojena zavrtanými kovovými piny (dráty).
 

Jakékoliv léčebné řešení orálních a dentálních traumat  v psí tlamě vyžaduje i ochotnou a precizní spolupráci majitele. Psi musí ve valné většině případů nosit ochranný límec, zvíře nesmí po několik týdnů kousat do hraček či klacků, nesmí nosit aporty a chroupat kosti. Majitel musí dutinu tlamy pravidelně denně vyplachovat roztokem heřmánku či 0,2% chlorhexidinu. Důsledná hygiena pomáhá hojení a omezuje silný zápach, který se při instalaci různých fixací a dlah od pacienta line.
 

V případě, že se řeší jakékoliv dentální trauma u chovného či výstavního jedince, doporučuji, jak nejdříve to situace dovolí, vyhotovit o klinickém nálezu veterinární zprávu, zapsat stav s razítkem a podpisem veterinárního lékaře do PP a poškozený zub či místo, kde zub chybí, zrentgenovat. Do rentgenogramu se musí vložit číslo čipu či tetování a musí se označit levá a pravá strana. U vyražených nebo posttraumaticky vypadlých zubů není totiž již po měsíci možno objektivně rentgenologicky určit, zdali zub v čelisti skutečně byl či nikoliv. Hojivé procesy na kostech jsou velmi rychlé a lůžko bez zubu se velmi rychle vyplní novou kostní tkání.
 

Psí zubní rovnátka – ortodoncie.
S nadsázkou lze říci, že vhodně zvolenou metodou lze přemístit v psí tlamě jakýkoliv zub kamkoliv. V běžné praxi má samozřejmě úspěšná korekce zubů mnohá omezení a někdy nepřekonatelné překážky. Čím je veterinární lékař – specialista na ortodoncii zkušenější, tím je k některým vadám skusu a prognóze jejich úspěšného vyřešení kritičtější. U psích rovnítek platí více než u jiných zákroků, že je nutná precizní spolupráce ze strany majitele a majitel musí být především trpělivý.

Ortodontické zásahy se provádějí většinou u mladých zvířat do dvou let věku. Ortodoncie se týká pouze zubů trvalých. Na mléčném chrupu se rovnání neprovádí. Výjimkou jsou extrakce některých nevypadlých mléčných zubů (obr. 15), které vadí v růstu zubům trvalým a odklánění je od správného umístění ve skusu. Nejde tedy v pravém smyslu o typickou ortodoncii, ale extrakce vytvoří volný prostor pro prořezání a umístění trvalého zubu v dentici. Věk pacienta je v ortodoncii limitující faktorem. Rovnátkové systémy by se měly instalovat ve věku, kdy je plně dorostlá spodní a horní čelist a nedochází k jejich dalšímu byť nepatrnému prodlužování. Jelikož při korekci skusu hrají někdy roli zlomky milimetru, je nutné, aby čelisti již nerostly. Přibližná věková hranice je u malých plemen psů věk osm měsíců a u velkých plemen čtrnáct až šestnáct měsíců. Rovnání zubů pod tuto časovou hranici nebývá úspěšná a vede k frustraci jak majitele psa, tak veterinárního lékaře. Bohužel někdy uvedené časy nekorelují s dobou, kdy chovatel chce upravit psovi zuby z důvodů vylepšení exteriéru a návaznosti na probíhající hodnocení psa na výstavách a svodech. Vzniká tak „konflikt“ mezi přáním majitele a dobou, kdy lze zoubky úspěšně srovnat.
Osobně se snažím majitelům pejsků vysvětlit, že posečkání je někdy lepší než překotná snaha o nápravu. Navíc se mnoho vad během růstu čelistí srovná samo.
Výjimkou, která potvrzuje pravidlo, je rovnání chybně rostlých špičáků spodní i horní čelisti, které se dělá i u mladých štěňat, aby se zabránilo zhoršení vady.
Osobně po zvážení všech pro a proti přistupuji k ortodontickým korekcím u vad, které mají více než 70% naději na úspěšné srovnání. Každý ortodontický pacient je více či méně originál a i když jsou ortodontické postupy obecně zažité, vždy je případ od případu nějak odlišný.

Ortodontické vady jsou v zásadě dvojí. Vady alveolární zahrnují chybné postavení a uložení zubu v zubním lůžku, vady skeletární (kosterní) způsobí malokluzi (špatné postavení zubů či skusu) z důvodu chybného růstu celé čelisti. Do první skupiny patří různě jednotlivě vybočené zuby, druhá skupina zahrnuje předkusy a podkusy, rozvolněný či neexistující nůžkový či klešťový skus.
V praxi se 99% vad chybného postavení zubů týká řezáků a špičáků obou čelistí. Velmi výjimečně se řeší premoláry a zcela ojediněle moláry. Malokluze P a M zubů většinou vycházejí z chudozubosti nebo výrazné rotace jednoho či více zubů, které se nemohou korektně uložit v čelisti v řadě jeden za druhým (brachycephalická – krátkolebá plemena). Tyto vady nelze úspěšně korigovat. V naší stomatologické praxi řešíme cca v 75% ortodontických pacientů vady, které by znamenaly, pokud by se neřešily, pro psy zdravotní problém.  Zbylá čtvrtina jsou pacienti, u kterých si korekci vady přejí majitelé z důvodu vylepšení exteriéru zvířete.
Na rozdíl od lidské ortodoncie nelze psům nasazovat tzv. snímací rovnátka. Korekční systém je vždy v tlamě umístěn pevně. Ošetření a umístění systémů se provádí ve zklidnění zvířete. V závislosti na stupni vady se musí některé systémy během doby korekce upravovat a technicky měnit, aby se zuby rovnaly správně. Proto musí majitel vždy počítat s tím, že se pejsek bude zklidňovat vícekrát. Doba, po kterou nosí pes rovnátka, je od několika týdnů do několika měsíců a odvozuje se od typu vady, techniky rovnání a také od „ochoty“ zubů spolupracovat. Pro úspěšnou korekci je tedy nutný čas, který nelze ošidit, potažmo lidská trpělivost a dostatek prostoru pro posun zubu. Nelze korigovat zub do místa, které je menší než zub sám. Celý proces korekce se někdy sestává z několika fází, kdy v prvním kroku posuneme zuby stojící v cestě úspěšnému srovnání zubu chybně postaveného a ve druhé fázi do volného místa přesuneme zub špatně rostlý. Vlastní srovnání zubu či zubů je někdy velmi rychlé, ale následně musí proběhnout tzv. retenční, čili zadržovací a upevňovací fáze, kdy se posunutý a srovnaný zoubek pevně uchytí na novém místě a nemá tendenci vracet se zpět. Retenční fáze obvykle trvá dvojnásobek doby, za kterou se zub srovnal. Jelikož posun zubů je práce s biologicky velmi aktivní hmotou, musíme respektovat fyziologické změny ve tkáních lůžka zubu, které jeho posun provázejí. Překotné odstranění rovnátka ve fázi retence vede k návratu původní vady. I při dodržení všech biologických a technických „norem“ se někdy stane, že po odstranění aparátku nejsou zuby v ideální pozici. Může se to stát i velmi zkušeným ortodontistům. Někdy je velmi těžké odhadnout, pakliže je rovnátko v tlamě, jak bude skus po jeho odstranění vypadat. V takovém případě se systém znovu instaluje, ev. se technicky přizpůsobí vzniknuvší situaci. Není to žádná tragedie. Pouze majitel musí být trpělivý.
Jakmile se rovnátko odstraní a jsou-li zuby dobře srovnány, měly by do sebe zaklapnou v tzv. zámku, a již se do původní malokluze nevrátit. Zámek je ideální fyziologická pozice jednotlivých zubů, kdy se horní a spodní zuby navzájem překrývají a navzájem se drží – zámkují.
 

Ortodontické aparáty  jsou různé systémy, které vadně položený zub tlačí, táhnu nebo otáčejí do správné polohy. Nejčastěji se používají ortodontické gumové řetízky s očky (tzv. gumičky), které se kotví na kovové knoflíky přilepené na zuby a vedou se pomocí plastových vodítek žádaným směrem. Oblíbené jsou i lité nákusné desky z dentální pryskyřice, které korigují skus a vedou vhodně vymodelovanou plochou zub do korektní polohy. Složitější na výrobu a instalaci jsou rovnátkové aparátky, které pomocí tlačného šroubu působí na chybně postavený zub a korigují ho. Někdy je nutné individuálně vymyslet a vyrobit aparát, který je zcela odlišný nebo kombinovat různé technické způsoby korekcí tak, jak to uvidíte na obrázcích (obr.16-22) .
Díky moderním materiálům, lepidlům, světlem tuhnoucím pryskyřicím a nepřebernému počtu různých „udělátek“ lze vytvořit účinné rovnátkové aparátky.
Součástí ortodontických zásahů jsou i extrakce zubů. Pokud se jedná o jedince, který není chovný či výstavní, je někdy lepší zub či zuby extrahovat než složitě a draze vymýšlet různé technické instalace.

Každé rovnání zubů, má-li být úspěšné, vyžaduje opravdu velmi spolupracujícího majitele.
Pes s instalovaným rovnátkem, byť je sebejednodušší, musí po celou dobu korekce chodit na vodítku nebo se spolehlivým pevným košíkem na tlamě, aby venku nekousl do klacků, kamenů, petlahví atd. K jídlu může dostávat pouze granule nebo vařenou stravu, žádné kousací kosti a tvrdé pamlsky. Psovi se musí doma schovat všechny hračky a předměty, které bere do tlamy. Vše pevné, co pes skousne, může poškodit instalované rovnátko. Navíc zuby, které jsou rovnátky fixované, ztrácejí přechodně svoji mechanickou odolnost na tlak a páku. Při kousání tvrdých předmětů může dojít i k jejich vylomení či korunkové fraktuře. Majitel musí pravidelně psovi dutinu tlamy vyplachovat a čistit, jelikož pod nákusnými deskami nebo kolem nalepených kompozitních vodítek se hromadí zbytky stravy a plak, které silně zapáchá.

I přes všechna úskalí je psí ortodoncie úspěšná a pohled na úspěšně srovnané zuby potěší.
 

Obrázek č. 1
Typická ztráta skloviny u mladého psa, který intenzivně okusuje kovové vodítko.

 

Obrázek č. 2
Tentýž pacient po opravě poškozené skloviny kompozitní výplní

 

Obrázek č. 3
Fraktura korunky P4 s obnaženou dření zubu. Takto poškozený zub nelze opravit a je nutné ho extrahovat

 

Obrázek č. 4
Fraktura korunky levého spodního špičáku po finálním ošetření a vyplnění kompozitní pryskyřicí do tvaru „pařízku“.

 

Obrázek č. 5
Fraktura korunky levého spodního špičáku ošetřená instalací metalické korunky.

 

Obrázek č. 6
Přípravný sádrový model vyrobený z otisku dentice a dle modelu vyrobená korunka připravená k nasazení na zub.

 

Obrázek č. 7
Typická luxace, kdy je zub vysunut ze svého místa v kostním lůžku.

 

Obrázek č. 8
Fraktura kostního lůžka zubu a luxace zubu.

 

Obrázek č. 9
Dlaha z pryskyřice fixující zub a zreponovanou vylomenou kost zubního lůžka.

 

Obrázek č. 10
Tentýž pacient po odstranění pryskyřičné dlahy. Fraktura je zcela vyhojena zub je v pořádku.

 

Obrázek č. 11
Fraktura spodní čelisti v typickém místě za P4.

 

Obrázek č. 12
Stabilizace fraktury mikrošrouby a drátěnou smyčkou ……..

 

Obrázek č. 13
…….a následně dlahou z rychle tuhnoucí pryskyřice.

 

Obrázek č. 14
Tentýž pacient po odstranění dlahy a drátěných smyček cca 5  týdnů po úrazu.

 

Obrázek č. 15
Mnohozubost u štěněte. Mléčný chrup brání korektnímu růstu trvalých zubů.

 

Obrázek č. 16
Ortodontický šroubový aparátek k rozevření spodních či horních špičáků.

 

Obrázek č. 17
Nákusná deska z lité pryskyřice ke korekci skusu dolních špičáků.

 

Obrázek č. 18
Složitý systém pro srovnání vpáčených řezáků. Kombinace výtlačného aparátku, tažného řetízku a nákusné plochy.

 

Obrázek č. 19
Korekce vpáčených horních řezáků pomocí gumových řetízků a separační nákusné desky.

 

Obrázek č. 20
Korekce kombinované malokluze horních a spodních řezáků pomocí tažných gumových řetízků a nákusné desky.

 

Obrázek č. 21
Korekce malokluze spodních řezáků pomocí tažných gumových řetízků.

 

Obrázek č. 21
Posun chybně rostlého špičáku zpět pomocí gumového tažného řetízku..

Autor:
MVDr. Michal Čáp
Veterinární klinika Poděbradská
Poděbradská 63a/1079, 19800 Praha 9
tel. 284810471, GSM +420 730 173 769
e-mail: klinika@veterinapodebradska.cz, cap@veterinapodebradska.cz
www.veterinapodebradska.cz
www.facebook.com/veterinapodebradska
 

Článek ev.  foto je možno přejímat, kopírovat, rozšiřovat a tisknout pouze s písemným souhlasem autora.

 

 

Zpět do odborných článků a instrukcí