INT - Idiopatická epilepsie

Home > Odborné články a instrukce > INT - Idiopatická epilepsie

Idiopatická "pravá" epilepsie.

(10.července 2014)
 

Než se budu věnovat samotné idiopatické epilepsii, je nutno říct, že ne každý epileptický záchvat je ta „pravá“ epilepsie, tedy  epilepsie idiopatická. Před stanovením diagnózy idiopatické epilepsie je nutno vyloučit jiné příčiny vzniku záchvatů. Idiopatická epilepsie je způsobená funkčním problémem mozku, jinak řečeno mozek je normální struktury, není viditelně poškozený, jen nefunguje tak, jak má. Dalšími důvody záchvatů jsou různá onemocnění či postižení mozku, např. nádory, infarkty, krvácení, infekční onemocnění, traumata, různé anomálie jako je hydrocephalus a další. A v neposlední řadě jsou to onemocnění jiných částí organismu než je samotný mozek, jako jsou metabolické poruchy (hypoglykémie, hypoxie, uremická encefalopatie způsobená onemocněním ledvin a hromaděním toxických látek v těle, snížená hodnota vápníku v krvi, hepatoencefalopatie způsobená poruchami jater...) nebo intoxikace. 

Záchvat samotný má 4 fáze.
1. fáze se nazývá prodromální a můžeme při ní zaznamenat mírnou změnu chování zvířete. Zvíře je vystrašené a snaží se u majitele hledat útočiště. Tato fáze může být různě dlouhá od pár hodin až po několik dní.
2. fáze je tzv. aura, neklid se u zvířete zintenzivňuje a veškeré projevy strachu a nejistoty se zesilují. Tato fáze je o něco kratší, od několika sekund až po několik hodin.
3. fáze je samotný záchvat, jinak nazývaný iktus. Záchvat se u různých jedinců může různě projevovat. Většinou dochází ke křečím celého těla, zvíře leží na boku, má nohy v křeči natažené před sebou a ohýbá hlavu dozadu. Zvíře často sliní, pokálí se a pomočí. Majitele většinou nevnímá. V některých případech jsou záchvaty velmi mírné nebo majitelem ani nezaznamenatelné. Záchvat trvá několik sekund až minut.
4. fáze zvaná postiktální je fáze, jak již název napovídá, po záchvatu, kdy se organismus zvířete dává zpátky dohromady. V této fázi je zvíře většinou unavené, případně může být i dezorientované. Častokrát se jde hned najíst a napít. Ve většině případů se velice rychle vrátí do normálního stavu a vypadá, jako by se vůbec nic nestalo. Délka této fáze je značně individuální od několika sekund až po několik dní.
Idiopatická epilepsie je nejčastější příčina záchvatů u psů. U koček je velice vzácná, běžnější příčinou záchvatů je neoplazie (novotvar) nebo encefalitida (tedy zánět mozku). První záchvat se většinou objeví ve věku mezi 6 měsíci až 5 lety. Častokrát se však stává, že jsou záchvaty tak mírné, že je majitelé ani nezaznamenají, proto nelze u staršího psa s prvním zaznamenaným záchvatem vyloučit idopatickou epilepsii. Mezi záchvaty jsou psi zcela v pořádku. Nejčastěji se záchvaty objevují při, nebo po spánku. Záchvaty se opakují v různých intervalech (týdny až měsíce) a se zvyšujícím se věkem se závažnost záchvatů zvyšuje a interval se zkracuje, zvláště u velkých plemen psů. U velkých plemen psů jsou většinou záchvaty závažnější a častější. Predisponovanými plemeny pro idiopatickou epilepsii jsou zvláště německý ovčák, belgický ovčák, keeshond, bígl a jezevčík, o něco méně je zaznamenávána u bernardýnů, kokršpanělů, irských setrů, sibiřských husky, toy pudlů, drsnosrstých foxteriérů, labradorských retrívrů a zlatých retrívrů. Výjimečně bývá viděna i u ostatních plemen psů, kříženců a koček. U kokršpanělů může docházet k těžší formě idiopatické epilepsie, kdy záchvaty mohou začít už ve 12 týdnech a jedinec často špatně reaguje na léčbu. Naopak u labradorských retrívrů a toy pudlů mohou být záchvaty mírnější formy, jedinec nemusí ztratit vědomí. Při diagnostice idiopatické epilepsie vycházejí veškerá vyšetření a testy normálně. Jedná se tedy většinou o mladého dospělého jinak zdravého psa, u kterého se během roku opakovaně objevují záchvaty.

V případě, že se záchvaty objevují častěji než jednou do měsíce nebo jde-li o status epilepticus (stav, kdy křeče trvají déle jak 30 minut, popř. mezi jednotlivými záchvaty nedojde k navrácení vědomí zvířete), je nutné dlouhodobé podávání léčiv. Na rozhodnutí, zda začít s terapií, se musí podílet i majitel zvířete. Podávání léků má totiž přísná, hlavně časová pravidla, která je potřeba dodržovat, aby terapie byla účinná. Dále je důležité mít trpělivost, jelikož zjišťování té správné dávky léčiv pro dané zvíře může být ze začátku zdlouhavé. Je potřeba několika krevních testů, při kterých se kontroluje množství účinné látky v krvi. Musí se vybalancovat ta správná hladina, při které bude terapie ještě účinná. Vzhledem k negativním vlivům léků na organismus se snažíme dávat dávky co nejnižší.

Nejhlavnějším a nejčastějším lékem pro dlouhodobou léčbu je fenobarbital. Tento lék má několik vedlejších účinků jako jsou letargie, deprese, desorientace, ataxie. Tyto vedlejší účinky se objevují zejména na počátku léčby, než si organismus na lék zvykne, nebo při předávkování, kdy se na počátku léčby snažíme najít nejvhodnější dávku. Ve výjimečných případech mohou účinky přetrvávat. Dalšími a nebezpečnějšími vedlejšími účinky je toxický vliv fenobarbitalu na játra, kde se lék metabolizuje. I přes to je však ze všech antiepileptik v tomto směru nejméně nebezpečný. V průběhu léčby je potřeba kontrolovat rozborem krve stav jater a ostatních orgánů zvířete. Může se objevovat i zvýšený příjem tekutin, krmiva a zvýšené množství a frekvence močení. Z těchto důvodů je vhodné správnými krmivy udržovat váhu zvířete. Pokud dojde k náhlému vysazení léku, můžeme pozorovat projevy závislosti, jako jsou třes a nekoordinovanost pohybů, nebo může nastat i status epilepticus, proto je potřeba lék vysazovat postupně. I přes to, že tu určité riziko vedlejších účinků existuje, je v některých případech potřeba medikamenty podávat, pro komfortnější život jedince.
V případech, kdy fenobarbitalem nedosáhneme kýženého efektu, můžeme použít primidon, který je ovšem výrazně hepatotoxičtější a dražší.
Dále můžeme při dlouhodobé léčbě použít benzodiazepimy (např. diazepam), ale pouze u koček, jelikož u psů se postupem času vyvíjí rezistence a tyto léky na ně již nepůsobí. U psů se používají především při akutním stavu, tedy v momentě, kdy je pes v záchvatu.
V neposlední řadě se k léčbě používá bromid draselný, který je nejstarším antiepileptikem. Používá se především v kombinaci s fenobarbitalem. Vedlejší účinky jsou zde stejné, jako u fenobarbitalu.
Pokud se dostane pes v domácím prostředí do záchvatu, je na místě použít diazepam ve formě rektálních čípků a navštívit veterinární ordinaci. Při záchvatu se totiž zatěžuje hlavně srdce a oběhový systém, dále svaly a samozřejmě i mozek samotný.
Závěrem bych chtěla říct, že epilepsie je nemoc, se kterou vaše zvíře může žít naprosto plnohodnotný život, je ale zapotřebí trpělivosti a velké disciplíny.


Autor:
MVDr. Pavla Stejskalová
Veterinární klinika Poděbradská
Poděbradská 63a/1079, 19800 Praha 9
tel. 284810471, GSM +420 730 173 769
e-mail: klinika@veterinapodebradska.cz,
www.veterinapodebradska.cz
www.facebook.com/veterinapodebradska
 

Článek ev.  foto je možno přejímat, kopírovat, rozšiřovat a tisknout pouze s písemným souhlasem autora.

Zpět do odborných článků a instrukcí